Jak přežít „kocovinu“ bez maminky a tatínka?
Moje rozhodnutí zkusit studovat v Dánsku vzniklo spontánně, jak jinak než v baru. Sama jsem nevěděla, co bych chtěla po maturitě dělat. Jediné, čím jsem si byla už pár let jistá, bylo doslova vypadnout z Čech a zkusit to někde jinde. Neberte to jako urážku naší republiky, Čechy jsou a budou pořád v mém srdci, jen můj mozek se pořád nedokázal smířit s faktem, že někde jinde může být lépe, a když to nezkusím teď, tak možná už nikdy.
Ale zpátky k mému „životnímu“ rozhodnutí. Sedím si tak na baru v našem pidi mini městečku, kde všichni znají všechny, když v tom se najednou vedle mě objeví kamarád Jiří, kterého jsem skoro rok neviděla. Plná euforie začnu navazovat pokud možno intelektuální rozhovor, a co se nedozvím, můj opět nalezený kamarád začal studovat v dánské metropoli – Kodani. Wow! Začnu ho bombardovat otázkami typu: Pijí Dánové fakt jako Dánové? Jsou tam Vikingové? Jsou hezcí? Nejsou moc vysoký? A svítí tam dlouho slunce? Máte tam vůbec sníh? Jsou tam holky hodně hubený? Stručně řečeno – otázky, které se samotného studia vůbec netýkají. I přes všechny kladné i ne zrovna slibně znějící odpovědi mi v hlavě zůstala zakotvené hláška Jiřího: „Hej, tak to zkus v Dánsku taky, šílená jsi na to dost!“ TRADÁÁ. A nápad byl na světě.
Následující den, s mírnou kocovinou, průběh večera převyprávím doma. Reakce jsou smíšené, ale jakmile zmíním, že Jiří je ten onen kamarád, maminka se celá rozzáří. Zajisté také maté kamarády, které by vaši rodiče nejradši měli za své synky a dcerky. To je přesně Jiří pro moji maminku!
Ani ne týden po našem rozhovoru mi na stole v pokoji leží papír s kontakty na agenturu Czech-us s poznámkou: „Nadšení a odhodlání máš velký, ale pořád jsi líná dotáhnout to do konce…!“ Tomu se říká motivace. Do měsíce mám domluvenou schůzku, dostávám jakousi představu, co studium v Dánsku obnáší, na čem musím zapracovat a začínám zjišťovat, co bych vlastně chtěla studovat a jestli bych se měla pro jistotu přihlásit i na univerzity v Čechách.
Čas plyne jako voda a já mám týden do deadline na motivační dopis na školy do Dánska. Jsem akorát v Alpách na dovolené, nechce se mi dělat vůbec nic. Vážně chci do Dánska? Vždyť jsem tam v životě nebyla. Nakonec ale seberu veškeré síly a dopis dám dohromady. Možná mi pomohl fakt, že jsem si v Čechách stihla podat přihlášku jen na jednu fakultu, kde bych, v případě že bych byla přijata, přežila sotva semestr.
Přihlášky jsou poslané a na mě čeká už jen maturita. Upřímně řečeno napsat motivační dopis mi dalo víc zabrat než celá tahle zkouška. Následují bujaré oslavy úspěšného ukončení střední školy a zasloužené prázdniny. Doma moc času netrávím, notebook jsem od května neotevřela, telefon věčně vybitý, užívám si, co to jde. Pak ale nastane Den D. Po pár týdnech si zajedu domů, najíst se, vyprat, pozdravit rodiče a v neposlední řadě otevřít notebook.
Přišel mi e-mail.
Jsem oficiálně přijata na Copenhagen Business Academy. Následné minuty si nejsem schopna uvědomit, co se to vlastně stalo. Je to vážně pravda?
Nebyla jsem jediná, kdo byl v šoku. Táta, který si myslel, že si celou dobu dělám se studiem v Dánsku srandu, nemohl popadnout dech, a o mámě, to ani nemluvím. Ale to nejhorší mě teprve čekalo. Jak mám oznámit tuhle novinu svým kamarádům, kteří si jaksi naplánovali, že půjdeme všichni společně žít do Prahy? Stručně řečeno, alkohol nám mé oznámení velice usnadnil. Zbytek prázdnin jsme si společně patřičně užili!
Už je to tady. Nastal srpen a den mého odletu/stěhování se z domu. Nikdy bych neřekla, že to bude tak divný pocit. Letím do země, kde jsem nikdy nebyla, nikoho tam neznám, nemám kde bydlet a především nemám vůbec žádnou představu o tom, jak tam věci fungují.
První týdny strávím na hostelu a díky bohu za to! Nejsem sama, nemám čas přemýšlet nad tím, že jsem pryč z domova. Každý večer navazuji nová přátelství. Hostel je plný studentů, kteří mají ten samý problém: jak a kde najít bydlení. Stává se z toho jakási soutěž, kdo bude mít větší štěstí a dostane pokoj klidně i 20 kilometrů od centra. Ostatní „nestudenti“ se nám snaží pomoci, jak jen to jde, přes nákupy čokolád, piv i něčeho tvrdšího, až po navazování nových kontaktů a vymýšlení nových způsobů, jak najít ubytování snadno a rychle. Především v mém případě si to moc užívají, jelikož jsem jediná dívka mezi touto náloží testosteronu.
Nápad číslo 1, který bavil a stále baví celý hostel: stáhnout si Tinder, a každou noc přespat i s kufrem u někoho jiného, a jakmile dojdou v nabídce kluci, tak jednoduše začít s holkami! Upřímně řečeno, ubytování jsem tímto způsobem nenašla, ale k navazování kontaktů, jak nám neustále ve škole štěpují do hlavy, je tato aplikace vážně úžasný pomocník.
Jak jsem tedy našla ubytování? Docela vtipným způsobem. Kamarád z našeho pidi mini města se akorát se svými čtyřmi spolužáky přestěhoval do domu kousek za Kodaní, do Glostrupu, takže jsem byla zachráněna. Až na jeden malý detail – tím kouskem za Kodaní se myslí hodina šlapání na kole. Rána proklínám, ale na druhou stranu, večerní cesty z barů vážně stojí za to a vyhneme se tak následnému příchodu kocoviny.
Celkově nás v Glostrupu bydlelo šest – pět Čechů a jedna Slovenka, takže o zábavu bylo a neustále je postaráno, i když už tam nepobývám.
Po třech týdnech strávených v Glostrupu mi má nová „dánská rodinka“ připravila narozeninovou oslavu mých 20tin. Oslava se opravdu zdařila. Následné dva dny nikdo z nás nebyl schopen dorazit do školy!
Opět se potvrdilo, že alkohol sbližuje lidi. Každý pátek se konají ve škole tzv. Friday Bars, kde naším hlavním „úkolem“ je zahrát a vyhrát co nejvíc beerpong turnajů. Věřte mi, díky těmto aktivitám nejlíp poznáte své spolužáky, především Dány! Všem nám je přece známé přirovnání „piješ jako Dán“, které tímto mohu jednoznačně potvrdit.
Nebudu vám lhát, hodinové ježdění na kole mě pomalu přestávalo bavit, a tak jsem začala s kamarádem koukat po novém bydlení, které bude blíže centru. Po několika měsících plných hledání a papírování jsme se mohli začít stěhovat do úplně nového bytu, pouhých 10 minut šlapání od centra! Prostě sen! Našli jsme si i třetí spolubydlící – Chorvatku. Tahle dívka je poklad! Každý den máme navařeno. Když se necítím zrovna nejlépe po bujarém večeru, následující den na mě na stole čeká hrnec plný polévky a žádné připomínky, co jsem to zase prováděla. Takový luxus jsem ani doma neměla!
Ale teď také něco o studiu samotném. Způsob výuky se s tím českým rozhodně nedá srovnávat. Lekce probíhají formou diskuzí. Nebojte se na cokoliv zeptat, tady se dotazy přímo vyžadují. Na projektech pracujeme především v týmech, takže se málokdy stane, že strávíte nedělní noc psaním individuálního projektu. K učitelům se tady vážně nemusíte chovat jako zpátky doma, jsou to spíš poradci až kamarádi, kteří se vám snaží ve všem pomoc, ale nic vám nedají zadarmo. Zkrátka všechno, co se týká školy, na mě působí uvolněným dojmem.
[ngg_images source=“galleries“ container_ids=“10″ sortorder=“102,104,110,106,107,101,108,111,109,103,105,112″ display_type=“photocrati-nextgen_basic_thumbnails“ override_thumbnail_settings=“0″ thumbnail_width=“100″ thumbnail_height=“75″ thumbnail_crop=“1″ images_per_page=“20″ number_of_columns=“4″ ajax_pagination=“1″ show_all_in_lightbox=“0″ use_imagebrowser_effect=“0″ show_slideshow_link=“1″ slideshow_link_text=“[Prezentace]“ slug=“Kátina-kocovina-v-Dánsku“ order_by=“sortorder“ order_direction=“ASC“ returns=“included“ maximum_entity_count=“500″]
S hledáním brigády už je to z mého pohledu těžší. Najít volné místo vyžaduje jisté konexe a dánština je plusem. Zatím nemám nic stálého, sem tam chodím uklízet a píši reviews pro různé internetové stránky, ale nepřestávám hledat. Motivaci mám velkou – získání SU – finanční příspěvek na studium od dánské vlády.
Momentálně mám za sebou první semestr a druhý už zostra začal. Když je oba porovnám, tak se od sebe výrazně liší. První by se dal popsat jako procházka růžovou zahradou, kdežto ten druhý je běh minovým polem. Asi přeháním, možná je to tou dlouho pauzou od Vánoc.
Pokud plánujete i vy zkusit studium v zahraničí, tak neváhejte! Je to zkušenost, kterou jen tak jinde nezískáte. V případě, že si zvolíte za svoji destinaci Dánsko, tak mějte na paměti, že první měsíce nejsou nic lehkého. Já osobně měla štěstí na lidi a ubytování, ale to se o spoustě jiných říct nedá. Spousta z mých spolužáků nebo jejich přátel musela přerušit školu, jelikož neměla kde bydlet nebo nenašla práci a studium si tady nemohla dovolit. Tím vás ale nechci odradit!
Když chcete, tak jde vážně všechno! Tak neváhejte a začněte pro to něco dělat. Pro ty línější, jako jsem i já, mám jednu radu – kontaktujte Czech-us a nebudete litovat!
